Saarloosův vlčák

FCI:

Saarloosův vlčák patří do skupiny I. – Ovčáčtí a honáčtí psi, sekce 1 – Ovčáčtí psi. Uznán v roce 1975.

Povaha:

Saarloosův vlčák je živý pes překypující energií, hrdostí a samostatností. Poslouchá, jen pokud chce, není submisivní, přesto je svému majiteli oddaný a věrný.

Výchova:

Jednoznačně není vhodný pro majitele nezkušené a začátečníky, kterým chybějí základní znalosti výchovy, musejí to být lidé klidní, rozvážní a velmi trpěliví, důslední a laskaví, nadaní přirozenou autoritou. Při výchově je nutno mimo jiné dbát na systematickou ranou socializaci. Absolutní poslušnost od něj očekávat nelze.

Vůči cizím lidem bývá rezervovaný a poněkud nedůvěřivý. Typická je pro něho značná opatrnost a sklon uprchnout v konfliktních nebo nebezpečných situacích, znemožnění útěku např. upoutáním na vodítko může psa velice zneklidnit. Snahou o únik může reagovat též na neznámé psy a neočekávané situace, proto musí být majitel na vycházkách stále velmi opatrný a předvídavý. Se psy, kteří s ním žijí „ve společné domácnosti“, vychází dobře, dokonce se doporučuje, aby nebyl držen osamoceně, ale spolu s jiným psem. S malými domácími zvířaty by se nikdy neměl dostat do bezprostředního kontaktu, jeho lovecký instinkt je velmi silný.

Měl by mít dostatek pohybu, je velmi vytrvalý, a proto se hodí jako společník při joggingu a může běhat u kola jedoucího takovou rychlostí, aby se udržel v klusu. Volný výběh je nejbezpečnější na důkladně oploceném pozemku. Z jiných aktivit lze uvažovat o výcviku obedience. Plemeno není vhodné ani ke služebnímu, ani ke sportovnímu výcviku, zejména se nehodí k obraně. Neosvědčil se ani jako hlídací pes, protože nemá snahu zabránit nepovolanému člověku v přístupu do svého teritoria a raději před ním uteče.

Stavba těla:

Je to silně stavěný pes, jehož vnější vzhled, stavba těla, pohyb a osrstění připomíná vlka. Jeho zjev je vyvážený, formát těla je obdélníkový. Kohoutková výška činí u psů 65 – 75 cm a u fen 60 – 70 cm.

Hlava má připomínat hlavu vlka, je klínovitá. Linie táhnoucí se od čenichové partie k dobře vyvinutým jařmovým obloukům jsou velmi charakteristické. Mozkovna je svrchu plochá a široká, týlní hrbol nesmí být výrazný, čelní sklon musí být povlovný. Nosní hřbet je rovný, nos sytě pigmentovaný.

Pysky jsou uzavřené, těsně přiléhají k čelistem a zubům. Horní i dolní čelist musí mít náležitou sílu. Dolní čelist není příliš výrazná. Požaduje se mohutný a úplný chrup a nůžkový skus, který může být i velmi těsný.

Oči jsou velice typické, důležité. Přednost se dává žlutým, mandlového tvaru, nikdy nesmějí být okrouhlé, musejí být lehce zešikmené, nevypoulené. Pohled je pozorný, rezervovaný, nikoli však bázlivý. Světlá barva duhovek je obzvlášť důležitá, u starších jedinců mohou být oči tmavší.

Ušní boltce mají být nasazené v úrovni očí, vztyčené, středně velké, masité, trojúhelníkového tvaru, se zaoblenou špičkou. Jsou na vnitřních stranách osrstěné a velmi pohyblivé, vyjadřují citlivě aktuální emoce a pocity jedince.

Krk je suchý, silně osvalený, šíje plynule přechází do horní linie těla. Hřbet by měl být rovný a silný. Pánev má být v normální poloze, ale díky nasazení ocasu se zdá být svažitější.

Ocas má být široký, u kořene bohatě osrstěný, dosahuje minimálně k hleznům. Je spíš nízko nasazený, což často zdůrazňuje neveliké prohnutí u kořene. Bývá nesen lehce šavlovitě zahnutý nebo téměř rovný, v afektu nebo v klusu poněkud výše.

Hrudník je středně široký, žebra jsou přiměřeně klenutá. Hrudní končetiny jsou rovné a patřičně osvalené, lopatky musejí být dostatečně široké a dlouhé, lokty těsně přiléhají k hrudníku. Tlapky mají být tzv. zaječí, s klenutými prsty a silně vyvinutými nášlapnými polštářky.

Pánevní končetiny mají dobře zaúhlená kolena a hlezna, stehna jsou patřičně dlouhá a široká, silně osvalená, nárty jsou dostatečně dlouhé, minimálně zešikmené. Pohyb je přirozený, lehký, úsporný a neúnavný, čímž připomíná vlka.

Osrstění je v létě úplně jiné než v zimě. V zimním období převládá podsada, která spolu s pesíky krycí srsti tvoří bohaté osrstění pokrývající celé tělo a tvořící výrazný „límec“ na krku. V letní srsti převládá krycí srst. Teplotní změny na podzim a v zimě mají velký vliv na podsadu, ale alespoň náznak její existence musí být vždy zachován. Srst pokrývá také břicho, vnitřní strany stehen a šourek.

Zbarvení srsti může být světle až tmavě vlkošedé, světle až tmavě červenohnědé nebo světle krémově bílé až bílé. Pigmentace nosu, okrajů očních víček, pysků a drápů má být u vlkošedých a bílých jedinců černá, u červenohnědých nebo krémově bílých játrově hnědá. Na spodní straně těla, na vnitřních stranách končetin a v „kalhotách“ na zadní straně stehen je srst světlejší, na vnějších stranách končetin mají vlkošedí i červenohnědí srst tmavší. Mají mít také výraznou masku.

Každá odchylka od výše uvedených požadavků standardu musí být považována za vadu a posuzována přesně podle stupně vyjádření. K vylučujícím vadám náleží agresivita nebo přehnaná bázlivost, barva srsti jiná než uvedená ve standardu, jakékoli známky agresivity.

 

Chovatelský klub:

www.kchmpp.cz