Plavý bretaňský honič

FCI:

Plavý bretaňský honič patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.

Povaha:

Jde o lovecky přímo vášnivého hrubosrstého honiče používaného kromě černé zvěře též na zajíce, lišky a srny. Je při práci velice aktivní, má výborný čich a vytrvale tzv. hlásí (krátce opakovaně štěká). Snadno se přizpůsobuje všem typům terénů v honitbě a všem druhům zvěře. Při práci je odvážný, šikovný, houževnatý, podnikavý a velice výkonný. Má vrozený sklon držet se ve smečce.

Doma je relativně snadno ovladatelný a poslušný, pokud je to možno říci o honiči, který je zvyklý se při pracovním nasazení rozhodovat hlavně podle vlastního uvážení, takže nikdy nebude absolutně až otrocky poslušný.

Výchova:

Hodně záleží na výchově. Ta sice nemusí činit žádné vážné problémy, nicméně nejde o plemeno vhodné pro úplné začátečníky, ale ani pro zkušené cvičitele jiných loveckých psů, např. ohařů.

Majitel musí mít stále na paměti typické povahové rysy honiče, jeho přirozenou a nezbytnou samostatnost při rozhodování a s ní související limitovanou ovladatelnost v honitbě.

Stavba těla:

Je to spíš silný, kostnatý a svalnatý než svrchovaně elegantní hrubosrstý honič. Vyniká otužilostí a odolností. Koh. výška činí 48 – 56 cm u psů i fen při toleranci +2 cm pro vynikající jedince.

Hlava má dosti dlouhou mozkovnu se zřetelným týlním hrbolem. Ta je svrchu při pohledu zepředu mírně klenutá a zužuje se odzadu směrem k nadočnicovým obloukům, které nejsou příliš výrazné.

Nos může být černý nebo tmavě hnědý, nozdry musejí být dostatečně otevřené. Čelisti i zuby jsou silné. Žádoucí je perfektní pravidelný nůžkový skus. Horní řezáky se svými zadními plochami těsně dotýkají předních ploch dolnočelistních, přičemž obojí musejí být v čelistech zasazené svisle. Chybění 1. premolárů (P1) se nepenalizuje.

Oči nemají být ani vypoulené, ani zapadlé. Jsou tmavě hnědé barvy a jejich pohled je živý. Spojivky nesmí být vidět. Ušní boltce jsou zavěšené, nasazené v úrovni linie očí. Nataženy bez násilí kupředu dosahují ke špičce nosu. Jsou mírně dovnitř vývrtkovitě stočené, na vrcholcích zašpičatělé a porostlé hladkou srstí, která není tak tvrdá jako jinde na těle.

Ocas by měl být nesen mírně srpovitě zahnutý, středně dlouhý. Bývá ježatě osrstěný. U kořene má být silný, směrem ke špičce se zužuje. V pohybu je nesen nad horní linií těla a pohybuje se pravidelně ze strany na stranu.

Hrudník musí být hluboký a široký. Žebra mají být dosti klenutá. Hrudní končetiny jsou pevných kostí, v postoji kolmé k podkladu. Pánevní končetiny jsou svalnaté, v postoji kolmé k podkladu, při pohledu zezadu navzájem rovnoběžné, ani s nadměrně úzkým, ani s příliš širokým postojem.

Tlapky mají být kompaktní, s těsně sevřenými klenutými prsty a pevnými drápy. Nášlapné polštářky jsou tuhé.

Srst je velmi tvrdá, drsná, spíš krátká, nikdy nesmí být vlnitá nebo kadeřavá. Obličej nemá být příliš osrstěný, chundelatý. Zbarvení srsti je plavé, odstínu zlatě pšeničného až cihlově červeného. Na hřbetě a ušních boltcích smí být něco málo roztroušených černých pesíků. Zepředu na hrudi může být malá bílá skvrna, je však nežádoucí.

K vylučujícím vadám náleží agresivita nebo bázlivost, atypický celkový zjev (nedostatek typických plemenných znaků), předkus nebo podkus dolní čelisti, příliš světlé (dravčí, žluté) oči, částečná nebo úplná depigmentace nosu, okrajů očních víček a pysků, zakřivený ocas, perzistující paspárky pánevních končetin (u tohoto plemene se nevyskytují), dlouhá nebo vlnatá srst, každé jiné osrstění, než jaké požaduje standard.