Velký modrý gaskoňský honič

FCI:

Patří do skupiny VI – Honiči, barváři a příbuzná plemena, sekce 1 – Honiči.

Povaha:

Povahově je to dobrácký, inteligentní pes. Má vstřícný vztah k majiteli i ke všem příslušníkům jeho rodiny. Spíš než o jakákoli fakta se však toto tvrzení opírá o tradované a nezlomné přesvědčení lovců (a nejen francouzských), že pes, má-li být lovecky opravdu výkonný, do domu či bytu nepatří. Ti, kteří mu ale možnost žít s lidmi poskytli, tvrdí naopak, že přes svoji mimořádnou loveckou výkonnost je to doma učiněný miláček, veskrze přátelský a vlídný, laskavý k dětem. Toto tvrzení je evidentně pravdě bližší, protože prakticky všichni honiči, i ti lovecky nejnáruživější a nejaktivnější, bývají doma klidní a mírní.

Doložený je i názor, že lovečtí psi, kteří mají možnost žít v úzkém kontaktu s majitelem, podávají v honitbě ty nejlepší výkony, protože se snaží člověka, k němuž mají úzký vztah, potěšit. Při práci si v. m. g. h. počíná odvážně, je odolný vůči nepříznivým terénním a klimatickým poměrům, vytrvalý a klidný. Nikdy při práci zbytečně nespěchá, o to však je spolehlivější.

Výchova:

Podle jedněch názorů je vcelku dobře ovladatelný, podle jiných má být naopak ovladatelný jen obtížně. Tato protikladná mínění se dají snadno vysvětlit. Pro toho, kdo svoje výchovné a výcvikové metody dokáže přizpůsobit jeho povahovému založení, typickému po většinu honičů, je psem snadno cvičitelným a dobře ovladatelným, pro jiného, kdo používá metody nevyhovující, kdo se neumí či nechce přizpůsobit plemenným a individuálním zvláštnostem psa, je obtížně cvičitelný a těžko ovladatelný.

V. m. g. h. potřebuje majitele klidného, rozvážného, vlídně, ale neoblomně důsledného, který má dostatek trpělivosti i přirozené autority. Ta z něho činí pro psa skutečného vůdce smečky počínajícího si  za všech okolností konzistentně, předvídatelně. Výchova a výcvik v. m. g. h. se nesmí uspěchat.

Nutná je každodenní práce se psem, která nemusí trvat přehnaně dlouho, a vycházky, které by měly být co nejdelší a směřovat do přírody. S ohledem na jeho nesmírně silný lovecký instinkt je však nutné mít ho přitom na vodítku, jinak se vydá hledat stopu zvěře, a jakmile na ni narazí, jde po ní a přes kladný vztah k majiteli se přivolat nedá. Chůzi na vodítku je možné využít výchovně. Doporučuje se vést ho nakrátko tak, aby byl alespoň půl kroku za majitelem, při nejhorším na jeho úrovni, nikdy ale ani o půl metru před ním. Vepředu jde totiž podle zákonů psí smečky vždy její vůdce, takže je vhodné tímto zcela nenásilným způsobem psu denně připomínat, že nezaujímá nejvyšší příčku na hierarchickém žebříčku society, což se projeví jeho vstřícností při výcviku.

Používá se k lovu palnou zbraní, někdy rovněž ke štvanicím na velkou zvěř, ale i zajíce, většinou ve smečce. Může být použit i individuálně jako stopař. Ale jeho sklon pracovat ve smečce je zcela evidentní a s ohledem na jeho prapůvodní uplatnění pochopitelný.

Stavba těla:

Je to, zvláště v hlavě, zbarvení a výrazu, typický velký francouzský honič. Jeho vzhled je impozantní, působí dojmem klidu, síly a značné vznešenosti. Jedinečnosti mu dodává nejen atraktivní „modré“ zbarvení srsti, ale i celkově majestátní a elegantní, poněkud archaický zjev a hluboký, aristokratický a jedinečný hlas. Koh. výška činí u psů 65 – 72 cm, u fen 62 – 68 cm.

Mozkovna má být při pohledu zepředu mírně klenutá, nepříliš široká. Týlní hrbol je patrný. Při pohledu shora má mít mozkovna oválný tvar. Čelo je plné, čelní sklon (stop) málo výrazný. Čenichová partie má být silná a stejně dlouhá jako mozkovna. Nosní hřbet je lehce klenutý, tvoří mírný klabonos. Nos musí být černý, velký, s patřičně otevřenými nozdrami.

Pysky mají náležitou velikost, horní zakrývá spodní čelist a dodává čenichové partii hranatý tvar. Ústní koutky jsou dobře patrné, nikoli však volné (plandavé). Skus se požaduje nůžkový, přičemž řezáky musejí být kolmo zasazené v čelistech. Líce mají být suché, kůže na nich vytváří jednu dvě vrásky.

Oči jsou oválné, hnědé barvy, zdánlivě hluboko uložené pod silnými víčky. Dolní víčko může být někdy volnější. Výraz očí je milý, trochu posmutnělý. Ušní boltce jsou typické, nasazené pod úrovní linie očí, zavěšené, tenké. Stáčejí se vývrtkovitě v záhyby. Na koncích mají být zašpičatělé, dlouhé tak, že nataženy kupředu dosahují ke špičce nosu. U základen mají být úzké.

Krk by měl být středně dlouhý, v šíji mírně klenutý, s výrazným lalokem na hrdle. Hřbet má být spíše delší, ale pevný. Bedra jsou s ním bytelně spojená. Záď s vystupujícími kyčelními hrboly je mírně spáditá.

Ocas má být dost silný u kořene, někdy s trochou delších chlupů na spodní straně. Dosahuje k hleznům a směrem ke konci se zužuje. Je nesen šavlovitě prohnutý.

Hrudník musí být dlouhý a široký, dosahuje k loktům. Hruď je zepředu široká. Žebra jsou přiměřeně klenutá a dlouhá. Slabiny mají být vykasané, nikoli však propadlé (hluboké). Hrudní končetiny mají silné, dosti dlouhé, svalnaté a správně šikmo uložené lopatky. Lokty přiléhají k hrudníku.

Kůže má být dosti silná, pružná, tmavá nebo tmavě mramorovaná s černými plotnami, nikdy není celá bílá. Viditelné sliznice jsou černé. Srst je krátká, dost tvrdá, hustá.

Zbarvení má být černé, celkově promíšené bílými chlupy (bělouš). Působí dojmem břidlicově modrého odstínu. Jsou přípustné černé plotny většího či menšího rozsahu. Dvě tvořící tzv. masku musejí být po obou stranách hlavy a rozprostírat se přes ušní boltce a okolí očí. Končí na lících. Na temeni mozkovny se nespojují, jsou odděleny bílou lysinou, v jejímž středu bývá často typická malá černá skvrna. Dva tříslové více či méně výrazné znaky jsou nad očima, čímž vzniká dojem „čtyřokosti“. Tříslové odznaky jsou také na lících, pyscích, vnitřní straně ušních boltců, na končetinách a kolem řitního otvoru.

 

Chovatelský klub:

www.klubhonicu.com