Briquet Griffon Vendéen

FCI:

Briquet Griffon Vendéen honič patří do skupiny VI. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce – Honiči.

Povaha:

Vyniká jemným čichem, je rychlý a má příjemný hlas. Nevadí mu ani práce v křovinatých oblastech a počíná si obratně i při lovu v obtížně schůdných terénech. Pracuje spíš s tzv. vysokým nosem (větří).

Je to v práci iniciativní, odolný a silný pes schopný uplatnit se stejně dobře jak na studené stopě zvěře (při dosledu), tak při nadháňce. Je doslova vášnivým až nezměrně náruživým lovcem, musí však být od raného mládí veden s laskavou důsledností k ovladatelnosti, neboť vyniká značnou samostatností (jež je ostatně vlastní naprosté většině honičů). Ta bývá někdy hodnocena jako svéhlavost, hodnocení však vychází spíš než ze skutečnosti z názoru lovců, kteří nejsou buď ochotni, nebo schopni chápat specifické povahové založení a vlastnosti tohoto plemene a přizpůsobit se mu.

Výchova:

Pokud u něj majitel uplatňuje výchovné a výcvikové metody, se kterými uspěl u jiných plemen, bývá obvykle zklamán, že nepřinášejí úspěch. Často za to dává vinu psu, nikoliv sobě. I když b. g. v. dokáže být velmi přátelský, takže by mohl být též sympatickým společenským plemenem, uplatňuje se takřka výhradně jako pes lovecký, a to především v zemi původu.

Stavba těla:

Jde o hrubosrstého honiče střední velikosti a poměrně statné, nicméně vždy proporcionální stavby těla. Koh. výška činí u psů 50 – 55 cm a u fen 48 – 53 cm (s tolerancí + / –1 cm u obou pohlaví).

Hlava má být vcelku lehká. Mozkovna je svrchu mírně klenutá, dosti krátká a nepříliš široká. Její horní linie musí být při pohledu z boku v pomyslném prodloužení rovnoběžná s linií nosního hřbetu.

Nos má být velký, černé barvy, s výjimkou jedinců zbarvených bílo-oranžově, u těch se toleruje barva hnědavá. Skus má být nůžkový, přičemž řezáky musejí být zasazené kolmo v čelistech.

Oči jsou tmavé barvy, velké a jejich pohled je živý. Ušní boltce jsou nasazené nízko, pod linií očí, mají být vláčné, úzké a jemné, na koncích zašpičatělé, porostlé dlouhou srstí. Stáčejí se vývrtkovitě dovnitř a nataženy kupředu nepřesahují svými konci špičku nosu.

Ocas je vysoko nasazený, spíše krátký, u kořene silný a poměrně rychle se zužuje směrem ke špičce. Je nesen šavlovitě až srpovitě prohnutý.

Hrudník je dost hluboký a nepříliš široký, dosahuje až k loketním kloubům. Hrudní končetiny jsou rovné a rovnoběžné při pohledu z kterékoli strany, silné, nikoli však hrubé. Pánevní končetiny musejí být mohutné, rovné a navzájem rovnoběžné při pohledu z kterékoli strany. Tlapky nemají být moc velké, jejich nášlapné polštářky jsou pevné, prsty řádně klenuté a sevřené, drápy silné. Žádoucí je plná pigmentace drápů a nášlapných polštářků.

Kůže je poněkud silnější, ale pružná, často trikolorně mramorovaná. Nesmí být nadměrně volná, netvoří záhyby a vrásky. Srst je dlouhá, nikoli však přehnaně, na pohmat drsná, někdy chundelatá. Podsada má být hustá. Břicho nesmí být lysé, což platí i pro vnitřní strany stehen.

Zbarvení srsti může být černé s bílým skvrněním (bílo-černé, černý bělouš), černé se sytým nebo světlým pálením (černo-tříslové, přičemž tříslové znaky mohou být různě syté), plavé s bílým skvrněním (bílo-oranžové, oranžový bělouš), plavé s černým pláštěm a bílým stříkáním (tzv. trikolorní), plavé s černým stínováním, pískové s černým stínováním a bílým skvrněním, pískové s maskou a černým stínováním. Barvám se stínováním se obvykle říká podle výsledné podoby „zaječí“, „vlčí“, „jezevčí“ nebo „divočáka“.

Za chybu se považuje příliš mohutná hlava připomínající velkého hrubosrstého vendéského honiče, depigmentace nosu, pysků a okrajů očních víček, moc dlouhá čenichová partie, klešťový skus, světlé zbarvení očí, ušní boltce příliš dlouhé, ploché, vysoko nasazené nebo pokryté krátkou srstí, válcovitý nebo VIPETA připomínající trup, měkký hřbet, spáditá záď, příliš dlouhý nebo v klidu do strany směřující ocas, slabé kosti končetin, příliš strmé úhlení, měkká záprstí.