Tibetská doga

FCI:

Patří do skupiny II. – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští horští a salašničtí psi.

Povaha:

Je to pes samostatný, klidný, rozvážný, vyrovnaný, hrdý, majiteli bezvýhradně oddaný a věrný, přesto však se nikdy nevnucuje. Je nezávislý, i když se rád zdržuje v jeho blízkosti. Může být ubytován celoročně venku, protože rozmary počasí mu ani dost málo nevadí, rozhodně však nesmí ve venkovním kotci prožít celý život, potřebuje pokud možno každodenní a co nejdelší kontakt s člověkem. Jako respekt vyžadující obranář je velmi důsledný při ostraze teritoria, které je mu svěřeno. Instinkt chránit naprosto nekompromisně dům aj. vlastnictví majitele má vyvinutý mimořádně silně. Neštěká příliš často, ale ozve-li se, překvapí nezasvěceného hlubokým, temným, dunivým hlasem. K dětem je tolerantní.

Výchova:

Pokud se seznámí s jinými domácími zvířaty v raném věku, vychází s nimi dobře. Někteří samci mívají sklon vystupovat vůči jiným psům poněkud dominantně, střety však obvykle nevyvolávají. Široká raná socializace může tuto tendenci přiměřeně ztlumit. Je-li t. d. napadena, bojuje velmi tvrdě a nekompromisně.

Výchova musí být laskavá, ale naprosto důsledná, přiměřená věku, vždy bez jakéhokoli fyzického nátlaku. Automatické a bezduché plnění příkazů od ní nelze očekávat, protože díky vrozené suverenitě a samostatnosti je zvyklá se rozhodovat podle vlastního uvážení, nicméně vzhledem ke svojí síle musí být v dospělosti dobře ovladatelná. K neznámým osobám se chová zdrženlivě.

Dospívá pomalu a dlouho. Tělesně i psychicky dozrávají feny až ve 2 – 3 a psi nejdříve ve 4 letech věku.

Stavba těla:

Je to silný, statný, majestátní pes silné kostry, impozantního zjevu, důstojného a vznešeného vystupování. Představuje vyváženou kombinaci síly, robustnosti a vytrvalosti. Délka trupu mírně přesahuje koh. výšku. Ta činí u psů min. 66 cm a u fen min. 61 cm.

Hlava je široká, těžká a mohutná. U dospělých jedinců se mohou táhnout vrásky začínající na čele až k ústním koutkům. Délka mozkovny měřená od týlního hrbolu po čelní sklon (stop, spojnici vnitřních očních koutků) je rovna délce čenichové partie měřené od stopu po špičku nosu, ale čenichová partie může být i o něco kratší.

Mozkovna je velká, svrchu velmi mírně klenutá, s výrazným týlním hrbolem. Stop musí být zřetelně svažitý.

Čenichová partie má být dost široká, náležitě vyplněná pod očima, při pohledu ze strany hluboká (vysoká). Její konec je při pohledu zepředu čtverhranný. Nos má být široký, vzhledem k barvě srsti co nejtmavší, s široce otevřenými nozdrami.

Pysky jsou dosti volné, horní překrývá dolní čelist. Čelisti musejí být silné, s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem. Šest hornočelistních řezáků přesahuje těsně šest dolnočelistních, přičemž obojí jsou zasazeny v čelistech kolmo. Klešťový skus se připouští, řezáky pak na sebe nasedají hranami.

Oči jsou středně velké, daleko od sebe uložené, oválné a mírně šikmé, s duhovkami jakéhokoli odstínu hnědé barvy odpovídajícího zbarvení srsti. Čím jsou tmavší, tím lépe. Jejich výraz má být důstojný. Oční víčka těsně přiléhají k očním bulvám.

Ušní boltce jsou nasazené pod vrcholem klenby mozkovny, nad úrovní linie očí. Mají být středně velké, trojúhelníkového tvaru, zavěšené. Spadají dopředu a těsně přiléhají k hlavě. V afektu jsou natočeny vpřed. Pokrývá je jemná, krátká srst.

Krk má být silný, mocně osvalený, v šíji klenutý, pokrytý hustou srstí, která tvoří odstávající „hřívu“ (u fen není tak výrazná). Na hrdle je nepříliš velký lalok. Trup musí být mohutný, hřbet rovný, svalnatý, záď široká a spíše rovná. Ocas je středně dlouhý, nasazený vysoko, v úrovni horní linie těla. V afektu nebo za pohybu bývá nesen vzhůru, volně zatočený nad zádí a bedry. Je bohatě osrstěný.

Hrudník musí být velmi hluboký, přiměřeně široký, s patřičně klenutými žebry. Na pomyslném příčném řezu má zhruba srdčitý tvar. Při pohledu z boku dosahuje až pod lokty.

Hrudní končetiny jsou rovné, náležitě zaúhlené, celé hustě osrstěné. Lopatky musejí být patřičně šikmo uložené, svalnaté, lokty nejsou ani vbočené, ani vybočené. Předloktí mají být rovná, silných kostí. Záprstí jsou silná, při pohledu z boku mírně zešikmená.

Pánevní končetiny musejí být silné, svalnaté, náležitě zaúhlené, při pohledu zezadu navzájem rovnoběžné. Stehenní kosti jsou poměrně dlouhé, silné, s výrazným a pevným osvalením, které však příliš nevystupuje (stehna jsou vcelku plochá). Kolena musejí být přiměřeně úhlená, hlezna silná, nízko nad podkladem. Paspárky mohou perzistovat, ale smějí i absentovat. Tlapky jsou poměrně velké, silné, okrouhlé a kompaktní, mezi správně klenutými prsty hustě a dlouze osrstěné.

Pohyb je energický, ale vždy lehký a pružný, s dostatečně vydatnou akcí hrudních i pánevních končetin. Se zvyšující se rychlostí mají tlapky sklon přibližovat se ke střední svislé podélné rovině těla. V chůzi vypadá t. d. velmi rozvážně, ale i v nejčlenitějším terénu se pohybuje velmi vytrvale a pružně.

Kvalita srsti je důležitější než její množství. Osrstění musí být na pohmat drsné, husté. Krycí srst je tvrdá, rovná a odstává. Nesmí být příliš dlouhá, hedvábná, kučeravá nebo zvlněná. Podsada musí být v chladných měsících hustá, vlnovitá, v teplejších bývá řidší. Samci mají výrazně bohatší osrstění než feny. Krk a plece jsou pokryty bohatou „hřívou“. Ocas je huňatý, s výrazným třásněním na spodní straně. Zezadu na stehnech tvoří delší odstávající srst bohaté „kalhoty“.

Zbarvení srsti může být jednotně sytě černé nebo černo-tříslové, jednotně modré nebo modro–tříslové, zlaté (od sytě žluté po tmavě červenou), sobolí. Všechny barvy musejí být co nejčistší. Tříslové odznaky smějí být různého odstínu, od sytě kaštanového po světlý. Bílá skvrna zepředu na hrudi je přípustná stejně jako bílé znaky minimální velikosti na tlapkách. Tříslové odznaky jsou nad očima, na dolních partiích končetin, na spodní straně ocasu a na čenichové partii. Kresba kolem očí připomínající brýle se toleruje.