Bedlington teriér

FCI:

Bedlington terier patří do skupiny III. –  Teriéři.

Povaha:

Bedlington je čilý, hravý, nebojácný, majiteli oddaný, temperamentní, sebejistý, dobromyslný, láskyplný a inteligentní společenský pes důstojného chování, s dosud zřetelnými loveckými instinkty. Nesmí být ani plachý, ani nervózní, tím méně agresivní. V klidu má mírný a laskavý výraz, v afektu je však velice odvážný. Nikdo by se neměl nechat zmýlit jeho elegantním a zdánlivě gracilním vzhledem a nezúčastněným, až poněkud přezíravým, počínáním - odvaha, důraz, ostrost a podobné vlastnosti mu rozhodně nejsou cizí.

Jako lovecké plemeno byl náruživý, pracovitý, neúnavný, odhodlaný i patřičně silný. Používal se také na vydry, což jsou protivníci rychlí a obratní, stateční a tvrdí. Málokteré jiné plemeno se b. t. prý v tomto směru mohlo rovnat. Lovci, kteří ho používali, si na něm cenili jeho nadšení, nezměrné píle a chuti do práce. I když po celý den intenzivně pracoval při lovu lišek, králíků či vyder, neprojevoval nejmenší známky únavy a byl v noci, místo odpočinku a spánku, vždy připraven v plné síle k dalšímu nasazení. Počínal si s neobyčejnou dychtivostí jak při lovu v poli, tak v lese i ve vodě, do které chodil za všech okolností ochotně a rád. Lovecké schopnosti, i když už dlouho není tímto způsobem používán, dosud neztratil, s čímž je třeba počítat např. při vycházkách v přírodě. Vodítko je doporučitelné.

Výchova:

Jeho výchova je relativně snadná, pokud majitel respektuje za všech okolností požadavek laskavé důslednosti. Konflikty s jinými psy nevyhledává, oproti většině ostatních teriérů také málo štěká. S dětmi si dokáže hrát neúnavně a po dlouhou dobu, dobře si s nimi rozumí.

Je hbitý a šikovný, a protože se dobře a relativně rychle učí, hodí se i k výcviku agility aj. psích sportů vyhovujících jeho velikosti. Srst vyžaduje úpravu, která je náročná na čas, znalost standardu a estetické cítění. Netýká se pouze jedinců výstavních, i ti, s nimiž se na výstavy nechodí, by měli být stále řádně upravení, protože vzhled tohoto teriérského elegána je vizitkou majitele.

Stavba těla:

Celkově je to pes půvabného a zdánlivě něžného zjevu, mrštný a svalnatý, bez sebemenších známek slabosti či hrubosti. Délka těla je o něco větší než koh. výška (tělesný rámec je krátce obdélníkový), která činí přibližně 41 cm, feny mohou být poněkud menší, psi o něco větší. Těl. hmot. se pohybuje v rozmezí 8 – 10 kg.

Hlava má celkově hruškovitý (bez zúžení vyskytujícího se u některých odrůd těchto malvic) nebo (přibližně) kuželovitý tvar. Je pokrytá bohatou hedvábnou srstí, která tvoří na temeni chocholku téměř bílé barvy. Výraz obličeje má být vlídný a urozený, mozkovna musí být úzká, avšak hluboká (vysoká), zaoblená. Čelní sklon (stop) chybí, při pohledu z profilu tvoří linie táhnoucí se od týlního hrbolu po špičku nosu jednolitý oblouk, který by neměl být nikde prolomený. Pod očima je lebka náležitě vyplněná (nesmí být propadlá).

Nozdry jsou velké, výrazně ohraničené. Světle modří a světle modro-třísloví jedinci musejí mít nos černý, světle játrově hnědí a světle pískově zbarvení hnědý.

Pysky přiléhají k čelistem a zubům a nesmějí být převislé. Čelisti jsou dlouhé a směrem dopředu se pozvolna zužují. Zuby mají být velké a silné, skus se požaduje nůžkový, což znamená, že hornočelistní řezáky těsně překrývají dolnočelistní přičemž obojí jsou zasazeny v čelistech svisle.

Oči mají být poměrně malé, jiskrné, hluboko uložené, v ideálním případě tvaru trojúhelníku. Světle modře zbarvení jedinci je mají tmavé, u světle modro-tříslově zbarvených jsou světlejší - jantarového odstínu, u světle játrově hnědých a světle pískově zbarvených mají barvu světle hnědého lískového oříšku.

Ušní boltce by měly být přiměřeně velké, tvaru lískového ořechu, nízko nasazené, ploše přilehlé k lícím, tenké, na pohmat sametové, pokryté krátkou jemnou srstí s výjimkou špiček, na nichž jsou střapce delší bělavé hedvábné srsti.

Krk je dlouhý, směrem k hlavě se zužuje, směrem k plecím se rozšiřuje a plynule do nich přechází. Na hrdle nesmí být ani náznak laloku. Hlava má být poměrně vysoko nesená. Trup musí být svalnatý a pozoruhodně pružný. Horní linie těla je zcela zřetelně vyklenutá v oblasti beder a hřbet tvoří přirozený náběh k tomuto klenutí, které je jejím nejvyšším bodem.

Ocas by měl být středně dlouhý, silný u kořene, směrem ke špičce se zužuje. Má být nízko nasazený, elegantně prohnutý, nikdy však přetočený nad hřbet.

Hrudník je hluboký a přiměřeně široký, žebra jsou ploše klenutá, dlouhá, takže hrudník dosahuje až k loktům. Dolní linie těla v krajině břicha je oproti klenutým bedrům výrazně vytažená. Hrudní končetiny musejí být rovné, při pohledu zepředu jsou v úrovni loktů dál od sebe než v úrovni tlapek. Lopatky mají být šikmo uložené a ploše osvalené, záprstí dlouhá, poněkud (při pohledu ze strany) zešikmená, bez jakýchkoli známek slabosti (nesmějí být tzv. prošláplá, „měkká“).

Tlapky jsou protáhle oválného tvaru („zaječí“), silné, s těsně sevřenými nášlapnými polštářky. Ty mají být zdravé, bez prasklin a rohovitých výrůstků. Pánevní končetiny musejí být svalnaté a patřičně dlouhé, vypadají delší než končetiny hrudní. Tlapky jsou stejné jako u hrudních končetin. Pohyb je velmi typický - při potřebě vyvinout vyšší rychlost se b. pohybuje bez potíží cvalem, což je zřejmé již ze stavby těla. Akce končetin je svérázná, pomalý krok má být spíše kratší, lehký a pružný, při vyšší rychlosti se stává mírně kolébavým.

Srst má specifický charakter: je hustá, připomíná cupaninu, zřetelně odstává od kůže, ale nesmí být drátovitá. Má výrazný sklon se kroutit, zejména na hlavě (s výjimkou ušních boltců). Zbarvení může být světle modré, světle játrově hnědé nebo světle pískové, se světlými tříslovými odznaky nebo bez nich. Protože ve vlohové výbavě všech jedinců je dominantní alela pro světlání tmavého pigmentu, rodí se štěňata tmavá, černá nebo hnědá a postupem doby vysvětlávají. Sytějším odstínům barev se dává přednost.

Všechny odchylky od požadavků standardu je nutno považovat za vady a hodnotit přesně podle stupně závažnosti s ohledem na zdraví a pohodu psa či feny.